V nedeľu večer v Rožňave koncertoval na pozvanie portálu INFOROZNAVA.SK Jan KRYL. Svoje pesničky a aj niektoré pesničky slávneho brata Karla, doprevádzal hovoreným slovom a krásnou poéziou. Na záver nám poskytol exkluzívny rozhovor.
Ako ste sa cítili počas dnešného spomínania?
„Naprosto skvěle, protože za prvé tady bylo plno, což je vždycky pro umělce skvělá věc, že příjde hodně lidí. Hraju hodně ve školách a tam ti studenti si moc vymýšlet nemůžou, oni tam být musí. Ale tady přišli na mně a to je nádhernej pocit, že se obecenstvo zdvihlo ze svých židel a přišlo se podívat. Kdo to nezažil, neví, o čem mluvim.“
Čo radšej ponúkate publiku – svoje piesne alebo básne?
„Rozhodně sem si jistější v těch básničkách, protože ty sem dělal dvacet let, ještě než jsem znovu vzal kytaru do ruky a musel jsem se všechno učit. Je to taky poznat na mé hře. Já jsem ten, který spíš jenom doprovází text.“
Kam chodíte na tieto skvelé a hlavne výstižné texty? Kde beriete inšpiráciu?
„Spracovávám všechno to, co se mě dotýká, to, co mě vadí a rozčiluje mě, nebo na druhé straně to, co semi líbí. Potom příjde ta inspirace. Hral jsem tady třeba Přívaly vod. A to byla taková zvláštní situace. Já mám většinou nejdřív text a protože nejsem muzikant, trvá mi hodně dlouho, než najdu, nebo možná nikdy nenajdu melodii. A u této písničky jsem dva měsíce hrál pořád dokola tuhle melodii, nevědel jsem proč. A to bylo v roce 2002, kdy v Česku byly ty obrovské povodně. My jsme byly se ženou a s kamarády v Rožmberku nad Vltavou, hodně vysoko nad Vltavou, ale vlastně uvězněni na té chatě. A ten obrovský hukot rozvodněné vody najednou přinesl téma – Přívaly vod. Udělal jsem dvě sloky a věděl jsem, že musí přijít třetí, ale nevěděl jsem, co. A třetí přišla až když jsem viděl retrospektívu událostí z New Yorku z roku 2001, když spadli Dvojčata. A tak by se měli písničky dělat. Když se Karel vrátil, říkal: „A o čem teď budu psát?“ A tenkrát mu hudební kritik Jiří Černý říkal: „Tak píš o lásce!“ A Karel mu řek: „Nemůžu psát o lásce, když nejsem zamilovaný.“ A to se nedá. Možná jste cítili, že to, co jsem recitoval, šlo od srdce, to musíte prožít, to se nedá naučit. Takové věci se dají dělat jedině z toho obrovského pocitu. A nejlepší jsou pocity extrémní – nahoru nebo dolu. Když jste v totální depresi, najednou příjdou texty. A potom pro mně bylo nejšťastnější období pro básničky, když jsem dělal ve fabrice odpolední nebo noční, měl jsem šest hodin sám pro sebe. Na televizi jsem se dívať nesměl, v rádiu nebylo co poslouchat, tak jsem seděl a psál jsem básničky, to, co mě zrovna napadlo. Některé se povedli.“
Vráťme sa do minulosti. Ako sa s odstupom času pozeráte na rok 1989 a na Nežnú revolúciu?
„Byl to v podstatě podvod, když to tak musím říct. Bylo to jakoby navlečeno na ten 17. listopad a zainteresovali do toho studenty, ale jak určitě víte, na tu Národní třídu přivedly stundenty agenti STB. Podle mě taková STB garda a garda druhoradých jakoby komunistů, kterí nebyly na výsluní, viz Husák, Štěpán, Jakeš a další, ti byly na vrcholu, ale za nimi byla garnitura, která byla vzdělaná a sečtělá, procestovala celý svět a měli konexe, měli peníze. A ti už věděli, že se něco hroutí. Přišel k moci Gorbačov a najednou se celý šílený systém, brežněvovský a stalinovský, začal hroutit. Oni rychle zareagovali velmi rychle a obsadili si všecky posty. Ve všech bankách, ůřadech, firmách jsou na vedoucích místech bývalí komunisté. V tom totálním socialismu už nebyla šance, aby se oni mohli obohatit víc. Museli se přiklonit k jinému systému, který síce 40 nebo 70 let hanili, ale zistili, že se na něm dá vydělat hodně. My jsme to sledovali a pro nás to byla strašná potupa, že se tohle vůbec odohrálo.“
Vedeli by ste podať svoju víziu, ako by to mohlo dnes vyzerať, keby nebolo bývalého režimu?
„Ten režim se musel zhroutit. Už dubčekovci si mysleli, že komunismus je rekonstruovatelný, že se může obnovit, že se může z něho stát něco jiného. Ale komunismus nejde. To je absolutní totalita, která nemá s demokracií nic společného a je tam jenom vůle mocních, keří mají v ruce zbraně a moc a vy ostatní držte hubu. Demokrace je v tom, že každý má možnost říct svůj názor. Já mám na to ještě básničku:
Tohle že má být demokrat, když každý kapsu cpe si?
Spíš patřilo bych k demo krad, poctivost prchla kdesi.
To je můj demokrat. Karel tomu říkal „demokratura“, ne demokracie.
Ako ste už spomínali, navštevujete aj školy. V istom článku sa písalo, že táto mladá generácia je ohrozená. Považujete ju aj vy za ohrozenú z hľadiska informovanosti?
„Já nemám s mladou generací naprosto žádné problémy. Vy jste generace, která nepotřebuje nic víc, jen nastartovat. Já jsem měl před takovými pěti lety o tu generaci strach. Bál jsem se, že skončíte ve své virtuální realitě, že půjdete i růži hledat na internet. Není to pravda. Vy to v těch hlávách máte v pořádku, akorát potřebujete nastartovat. U nás doma se říká: Chytrému napověz, hloupého kopni! Čili někoho třeba postrčit a někoho nakopnout a ono se to vo vás probere, protože za prvé vás k tomu život dotlačí. Budete mít své vlastné rodiny, budete se muset starat o rodiny. A pak zistíte, že není všechno jen krásné a všechno jen na internetu. Ale možná v současnosti vám stačí zamilovat se. Potom půjdete a vezmete i tu růži ve skutečnosti do rukou. A když ji utrhnete poránu, tak naproti internetu jsou na ni ještě krůpěje rosy a růže voní a na těch trnech je možné se poranit. A to je ta skutečná realita. Protože má-li se člověk cítit jako příslušník nějakého státu, společnosti, národa, tak musí aspoň v téhle vrstvě hodně co vědět. Čili ja tuhle generaci nezatracuju, akorát říkam, že jste jiní a to je dobře. Nedovedu si představit, jak museli trpět naši rodiče a prarodiče, když přišla třeba doba Hippies nebo Beatles. Konec světa nebyl, jedeme dál.“
Ďakujeme za odkaz aj za rozhovor a prajeme Vám veľa ďalších úspechov a krásnych zážitkov v živote.
„Aj ja vám prajem všetko najlepšie. A doufám, že se nevidíme naposledy, ale že se uvidíme i nabudúce.“
(O našich podujatiach sa dozviete vždy včas v sekcii INFOROŽŇAVA NAŽIVO)
HOSŤ V ŠTÚDIU: Jan Kryl na ta3.com – čítať viac.
